Die Geschichte Slavicins und seines Schlosses

Die Dauerausstellung im Schloss

Die Geschichte des Schlosses zu Slavicin

1256	Helembert von Turri
1297–1300	Siegfried von Engelsberg
1354	Visek von Slavicin
1360–1367	Jesek und Stach von Slavicin, von Engelsberg/Sehradice
1374–1375	Jindrich von Engelsberg (von Albendorf oder Drevice)
1375–asi 1380	Jan der Ältere von Meziříčí
asi 1380–1396	Jan, Jaroslav Jindřich von Meziříčí
1396–1398	Albrecht von Cimburk
1398–1405	Předbor von Cimburk
1405–1437	Jan Balšan und Miroslav von Cimburk
1437–1445	Jan Balšan von Cimburk
1445–1461	Bernard von Cimburk
1461–1463	Miroslav von Cimburk
1463–asi 1468	Jan Jičínský von Cimburk
asi 1468–1488/89	Ladislav Podmanický von Podmanín
1488/89–1510	Michal und Štěpán Podmanický von Podmanín, Alena Országová von Gúth
1510–1515	Štěpán Podmanický von Podmanín, Jiřík Tarczy von Torysy
1515–1518	Jiřík Tarczy von Torysy
1518–1519	Michal Podmanický von Podmanín
1519–1533	Jan von Lomnice
1533–1570	Adam von Lomnice
1570–1572	Jan und Jaroslav von Lomnice
1572–1580	Jan Skrbenský von Hříště
1580–1583	Ladislav Bánffy von Dolní Lendavy
1583–1587	Kateřina von Mindszenty, Mikuláš Zay von Csömör
1587–1589	Pavel, Wolf und Petr Vratkovič von Vratkov
1589–asi 1606	Kateřina von Mindszenty
asi 1606–1644	Alžběta Zayová from Csömör (until 1625), Benedikt Palásthy from Palást and Keszihócz
1644	Anna Eliška Kobylková von Kobylí
1645–1651	Melichar Ledenický von Ledenice
1651–1665	Adolf Skydinský von Skydině
1665–1666	Mikuláš Forgács von Ghýmeš
1667–1676	Johana Barbora Forgácsová
1676–1680	Jiří Fridrich, Václav Štěpán, Petr Karel und František Leopold Forgácsové aus Ghýmeše
1680–1683	1680–1683
1683–1687	Petr Karel Forgács aus Ghýmeš
1687–1704	František Jakub Rejtin aus Varjelit
1705–1709	Václav Norbert Oktavián Kinský
1709–1712	Ferdinand Antonín von Löwenburg
1712–1714	Fridrich von Löwenburg
1714–1729	František Antonín Podstatský from Prusinovice
1729–1733	František Antonín Podstatský from Prusinovice, Jan Adam Podstatský from Prusinovice
1740–1785	Jan Adam Podstatský von Prusinovice
1785–1797	Jan Nepomuk Podstatský von Prusinovice
1797–1802	František von Buol
1802–1813	Jan Josef von Buol
1813–1833	Jan Pavel und Karel von Buol
1833–1888	Karel von Lederer-Trattnern 1871

2. Besitzer des Schlosses

1888–1907	Arnošt Karel von Lederer-Trattnern
1907–1910	Hugo Ftáčnik
1910–1911	Vojtěch Hugo Renner
1912–1928	Lambert und Josefa Wichterle
1928–1948	František Wichterle
1948–1992	Československý stát (Beschlagnahme)
1992– 2007	Štěpánka Šorfová, Květuš Wichterlová
2007 – 2018	Stanislav Blaho
2018	Roman Machala

Středověké osídlení Slavičínska

Území kolem Slavičína patřilo k staré sídelní oblasti, která byla ve středověku osídlena již v době středohradištní (9. a 10. století). Osídlení dokládají zejména rozsáhlá mohylová pohřebiště z 9. až začátku 11. století na katastru vsí Lipová (trať Starý háj), Nevšová (trať Mladý háj) a Rudimov (tratě Kamenná, Gradca, Spálice) ležících v blízkosti Slavičína. Nověji bylo zjištěno také pohřebiště na katastru vsi Petrůvka (trať Nadhájí). Zkoumané mohyly obsahují žárové i kostrové pohřby. Na katastru Slavičína jsou doloženy také středohradištní objekty související se sídlištní strukturou (tratě Hrubé Pole, Pod Remízem), podobně jako v nedaleké Nevšové. Raně středověké osídlení Slavičínska souviselo pravděpodobně s nalezišti chudé železné rudy a také s obchodní cestou, která vedla od západu podél řeky Olšavy směrem k Vlárskému průsmyku do Pováží. Vlárský průsmyk představoval ve středověku významnou spojnici mezi Moravským markrabstvím a Uherským královstvím a k jeho zajištění byl v první čtvrtině 13. století vybudován zeměpanský hrad Brumov.

Území ležící od řeky Moravy na východ po řeku Vláru a na ji po řeku Olšavu náleželo pod správu zemepanského hradiska ve Spytihněvi, které vzniklo v 11. století a koncem 12. století zaniklo. Podle listiny olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1141 patřilo ke spytihněvskému velkofarnímu kostelu čtrnáct celých osad a majetky v dalších dvaceti vsích. Část z nich ležela i v blízkosti Slavičína – ves Vasily, zaniklá později u Rudimova, ves Sobnov, zaniklá později u Kladné-Žilína, a ves Mladotice, která byla v 19. století sloučena se Slavičínem. Osídlení ze 12. století dokládají i archeologická zjištění ze Slavičína, Nevšové či Hrádku.

Vznik slavičínského léna a hrad Engelsberk

V době episkopátu olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku (1245–1281) byl na biskupských statcích vytvořen lenní systém, do kterého byly zahrnuty i statky ležící na Slavičínsku. V roce 1256 vydal biskup Bruno listinu, kterou udělil lénem území Slavičínska svému maršálkovi Helembertovi z Turri. Tento šlechtic pocházel z Vestfálska a přišel na Moravu s biskupem Brunem. Helembert působil v biskupových službách při kolonizaci na Osoblažsku.

Podle znění listiny bylo Slavičínsko po mnoho let zcela pusté a neosídlené, a to pravděpodobně v důsledku vpádů z Uher (k velkému vpádu kočovných Kumánů usazených v Uhrách došlo v roce 1253). V rámci kolonizační činnosti již v době před vydáním listiny vzniklo městečko Slavičín a ve slavičínském újezdu existovalo (nebylo pustých) několik dalších vsí (Prakšice, Bílovice, Biskupice). Helembert dostal k dalšímu osídlení 210 lánů půdy, na každých 50 lánů měl být vybudován mlýn s jedním kolem. Helembertovi měl dědičně náležet úřad rychtáře spojený s příjmem jedné třetiny soudních pokut z celé oblasti Slavičínska, dále mu měla příslušet polovina městečka Slavičína s příjmy a také patronátní právo (tj. právo dosazovat kněze) ke zdejšímu kostelu (s později doloženým zasvěcením sv. Vojtěchovi).

Listina se také zmiňuje o vesnici, která měla být založena v lese ležícím pod horou, na které biskup zamýšlí postavit hrad. Hrad zvaný Engelsberk byl v této době již budován, neboť se výslovně připomíná v tzv. zakládací listině vizovického kláštera z roku 1260. Polovina hradu a uvedené vesnice měla připadnou Helembertovi, druhá polovina biskupovi. Hrad Engelsberk, později nazývaný jako Sehradice, ležící nad Horní Lhotou, byl až do závěru 15. století hlavním sídlem držitelů lenního statku.

Slavičínské léno ve 14. století

V závěru 13. století se připomíná další držitel léna, jistý Siegfried z Engelsberka (1297, 1300). Nic bližšího ale o něm není známo. Další držitelé sehradického léna se připomínají až s určitým časovým odstupem. V roce 1354 se přípomíná jistý Víšek ze Slavičína, po kterém léno zdědili jeho synové Ješek (Jan) a Stach (Stašek), kteří se střídavě titulovali podle hradu Engelsberku (který byl označován i názvem Sehradice) či podle Slavičína. Titulace podle Slavičína naznačuje, že zde již kolem poloviny 14. století mohlo existovat nějaké panské sídlo snad v podobě tvrze.

Další držitel slavičínského léna se připomíná v roce 1374, kdy jím byl Jindřich z Engelsberka (psal se také z Albendorfu či z Dřevčic), hejtman olomouckého biskupství, který však záhy v roce 1375 léno zahrnující statky ve Slavičíně náležející k hradu Engelsberku (bonis in Slawiczin pertinentibus ad castrum Engelsperg) postoupil Janovi staršímu z Meziříčí, který držel rozsáhlé statky na západní Moravě a v roce 1376 zastával úřad zemského hejtmana. Po jeho smrti převzali lenní statek na začátku 80. let bratři Jan, Jaroslav a Jindřich z Meziříčí, kteří je drželi do roku 1396.

Listina Jana staršího z Meziříčí na slavičínské léno, 21. prosinec 1375, Brno

Jan starší z Meziříčí Listina dosvědčuje, že od Jindřicha z Dřevčic odkoupil hrad Engelsberk a 210 lánů na slavičínském lénu. Jan byl povinen odvádět olomouckému biskupovi a kapitule plat jedné hřivny ročně ve zlatě z obdělávaných lánů (ve skutečnosti jich bylo méně než uvedených 210), a to polovinu této částky o svátku sv. Jiří a polovinu o svátku sv. Havla. K listině jsou přivěšeny pečeti Jana staršího z Meziříčí jako vydavatele a svědků Ctibora z Cimburka a Petra Lucia z Rosic (ZA Opava, pob. Olomouc, Lenní dvůr Kroměříž).

Stavební podoba slavičínské tvrze – 14. a první polovina 15. století

Pozůstatky původní slavičínské tvrze, která snad byla zbudována kolem poloviny 14. století, se podařilo objevit v roce 1978, kdy byly prováděny výkopy v prostoru nádvoří zámku. Při nich byly nalezeny zbytky staveb, které byly starší než jsou dnešní zámecké budovy. Před jihozápadním křídlem byly zachyceny pozůstatky dřevěných (roubených) staveb, před protějším křídlem byla nalezena maltová podlaha a suťová vrstva, dokládající existenci další stavby. Získaný archeologický materiál lze datovat do 14. až 15. století. Obě stavby zřejmě zanikly požárem ve druhé polovině 15. století. Lze tedy předpokládat, že na místě zámku existovala ve 14. a 15. století tvrz, zbudovaná z lehčích stavebních konstrukcí (roubené, hrázděné stavby, podezdívky zděné na hliněnou maltu). Tvrz byla situována na vyvýšeném pahorku, obklopeném příkopem a valem. V obraně sídla pravděpodobně hrála roli i voda – tvrz byla založena na soutoku dvojice vodotečí (soutok Říky a Lipovského potoka).

Slavičínské léno za pánů z Cimburka

Od roku 1396 slavičínské léno s hradem Engelsberkem drželi téměř půlstoletí příslušníci jedné větve významného moravského rodu pánů z Cimburka. Léno držel nejprve Albrecht (zvaný též Aleš) z Cimburka a hrad Sehradice (jak byl již častěji nazýván) se stal jeho hlavním sídlem, podle kterého se také tituloval. Albrecht zemřel kolem roku 1398 a léno spravoval za jeho nezletilé syny Jana Balšana a Miroslava příbuzný (synovec) z křídelsko-jičínské větve rodu Předbor z Cimburka. V roce 1405 byl již Jan plnoletý a na zemském soudě se společně se svou matkou a vdovou po Albrechtovi, Anežkou z Velhartic, domáhal předání hradu Sehradice. O rok později ji však oba bratři se slavičínským lénem disponovali a po otci zdědili také alodní statky Šumice a díl Těšova.

V době husitských válek stáli oba bratři na katolické straně. Král Zikmund Lucemburský Miroslavovi z Cimburka v roce 1424 zastavil část panství Brumov. Až do druhé poloviny 30. let 15. století sídlili oba bratři na hradě Sehradice, podle kterého se také titulovali. Hrad byl také základnou jejich bojové družiny.

Pratrně v roce 1437 si Cimburkové slavičínské léno rozdělili – Miroslav získal hrad Sehradice s částí statků, Jan Balšan získal Slavičín, podle kterého se také psal. Mezi lety 1441 a 1445 získali oba bratři z Cimburka zástavou zeměpanský hrad Brumov, podle kterého se od roku 1445 tituloval také Janův syn Bernard. Miroslav z Cimburka, který držel již od roku 1424 část brumovského panství v zástavě, v roce 1440 hrad Sehradice postoupil vojenskému hejtmanovi Petrovi Nebojse a Sehradice tak měly v následujících letech jiné osudy (hrad zanikl koncem 15. století).

Městečko Slavičín se tak na řadu desetiletí stalo faktickou součástí brumovského panství, které však bylo zástavním zeměpanským majetkem, zatímco Slavičín i nadále zůstával biskupským lénem. Jan Balšan z Cimburka zemřel po roce 1446 a hrad Brumov včetně Slavičína přešel na jeho syna Bernarda. Také ten disponoval bojovou družinou a podnikal výpady až do Uher. V roce 1461 Bernart z Cimburka nechal léno Slavičín převést na strýce Miroslava. Statky tvořené Brumovem, Slavičínem, Šumicemi a Komňou zdědil v roce 1463 jeho příbuzný Jan Jičínský z Cimburka, který na východní Moravě držel i další panství.

Slavičínské léno za Podmanických z Podmanína

Na začátku česko-uherských válek Jan Jičínský z Cimburka ztratil Brumov i Slavičín. Stalo se tak patrně v roce 1468 za blíže nejasných okolností. Hradu Brumova i slavičínského léna se zmocnil hejtman krále Matyáše Korvína, uherský šlechtic Ladislav Podmanický z Podmanína. Janovi Jičínskému († 1472) zůstala patrně jen lenní ves Lipová u Slavičína, kterou si později nárokovala jeho pozůstalá dcera Kunka.

Ladislav Podmanický držel také statky v Uhrách (Považskou Bystricu a Bánovce). V jeho závěti z roku 1485 je poprvé výslovně zmiňována slavičínská tvrz (castellum Zlawyczyn). Po je smrti (1488/89) moravské statky Brumov a Slavičín připadly jeho synům Michalovi a Štěpánovi Podmanickým a vdově Aleně Országové z Gúthu.

Městečko Slavičín s tvrzí tvořilo správní centrum jihozápadní části brumovského dominia, které spravoval zvláštní úředník Aleny Országové připomínaný v 90. letech 15. století. Na slavičínské tvrzi v této době dočasně sídlil manžel Aleniny dcery Markéty Jiří Szerecsen z Mesztegnyö.

Bratři Podmaničtí se v roce 1510 dohodli na novém rozdělení statků a Brumov se Slavičínem držel Štěpán Podmanický, který se stal nitranským biskupem, a jeho příbuzný Jiřík Tarczy z Torysy. Jiřík poté krátce držel panství sám (1515–1518), ale kvůli celkovému zadlužení přešlo zpět na Podmanické, kteří panství dali krátce do zástavy Burianovi z Vlčnova. Michal Podmanický Brumov se slavičínským lénem prodal v roce 1519 za 8 500 kop grošů Janovi z Lomnice.

Stavební podoba slavičínské tvrze – druhá polovina 15. a 16. století

Po požáru, který někdy po polovině 15. století zlikvidoval starší tvrz, došlo k výstavbě nového sídla, budovaného tentokrát z kamene a cihel na vápennou maltu. Stavebně-historický průzkum slavičínského zámku prokázal existenci dvojice staveb z uvedeného období v dnešním severozápadním zámeckém křídle. Jedna z nich představuje poměrně rozměrný podsklepený palác, druhá byla zřejmě věží, jež byla situována v severním nároží tvrze. Mezi oběma stavbami byl patrně umístěn hlavní vstup do tvrze.

Slavičínské léno za pánů z Lomnice

Jan Brumovský z Lomnice byl příslušníkem jedné linie starobylého moravského panského rodu a držel statky na Brněnsku. Brumov se Slavičínem držel od roku 1519 až do své smrti v roce 1533. Součástí lenní části panství bylo městečko Slavičín s tvrzí, dvorem, mlýnem a patronátním právem ke zdejšímu kostelu a také ves Lipová.

Po Janovi panství zdědil jeho syn Adam. Ten však byl roku 1557 pro duševní nemoc zbaven způsobilosti a panství spravovali poručníci a později jeho synové Jan a Jaroslav († 1572), kteří po otcově smrti asi v roce 1570 Brumov a slavičínské léno zdědili. Adam měl jisté neshody se svým lenním pánem, olomouckým biskupem Vilémem Prusinovským z Víckova, kterému nechtěl v roce 1565 složit lenní slib a léno mu bylo dokonce na čas formálně odňato. K dalšímu sporu s biskupem došlo v roce 1570.

Jan z Lomnice byl nucen v roce 1572 kvůli finančním problémům odprodat část držených statků. Od brumovského panství byly odděleny nejen lenní statky Slavičín a Lipová, ale také sousední alodní (zemskodeskové) vsi Horní Mladotice, Dolní Mladotice, Hrádek a Rokytnice, které dohromady utvořily malé panství, které získal Jan Skrbenský z Hříště.

Slavičínské léno na konci 16. století

Jan (starší) Skrbenský z Hříště († 1597) pocházel ze starého moravského vladyckého rodu a zastával úřad menšího zemského sudího olomouckého kraje. Vedle slavičínského léna držel také statek Skrbeň na Olomoucku. Patřil ke členům a podporovatelům Jednoty bratrské. Slavičínské panství prodal v roce 1580 uherském šlechtici Ladislavovi Bánffymu z Dolní Lendavy na Beckově († 1583), nejvyššímu štolmistrovi Uherského království. Ten vzápětí Slavičín odkázal své manželce Kateřině z Mindszenty a jejímu synovi z předchozího manželství Mikulášovi Zayovi, s čímž vyslovil v roce 1581 souhlas i lenní pán – biskup Stanislav Pavlovský. Ladislav Bánffy však v roce 1583 slavičínského léno převedl na svoji manželku. Ta v roce 1584 přijala od biskupa léno na místě svého dosud nezletilého syna Mikuláše Zaye.

Zatímco Jan Skrbenský z Hříště vycházel se svými poddanými dobře a nově upravil mimo jiné jejich robotní povinnosti, nová vrchnost v osobě Kateřiny z Mindszenty se dostala do konfliktu nejen s olomouckým biskupem v otázce podpory luterského faráře ve Slavičíně, ale i se svými poddanými, které nutila k nadměrné robotní povinnosti a dokonce je i věznila. Do sporů pak musel zasáhnout biskup Pavlovský i kroměřížský lenní soud.

V roce 1587 Kateřina z Mindszenty léno prodala chorvatskému šlechtici Pavlovi Vratkovičovi z Vratkova a jeho synům Wolfovi a Petrovi (rod užíval erbovní znamení gryfa držícího v přední noze šavli). Pavel byl se svými syny v roce 1582 přijat na Moravě za obyvatele, záhy zemřel a jako držitel léna se v roce 1587 připomíná Wolf. Kupní cena za léno však nebyla zaplacena a Vratkovičové patrně ani nesložili lenní slib biskupovi, takže Kateřina z Mindszenty navrhovala olomouckému biskupovi, že léno převezmě zpět se svým synem. V roce 1590 přijal léno jejím jménem syn Mikuláš Zay z Csömör. Součástí léna bylo městečko Slavičín s tvrzí, kostelním podacím, poplužním dvorem, pivovarem, vrchnostenským mlýnem, vinným šenkem s panským domem k šenkování vín a piv panských a mýtem a dále ves Lipová se všemi platy a užitky. Podmínkou stanovenou biskupem jako lenním pánem bylo obsazení slavičínské fary katolickým farářem, kterého měla vrchnost dosadit po biskupově souhlasu. Kateřina z Mindszenty se však dosazení katolického kněze bránila a teprve v roce 1598 se biskupu Pavlovskému podařilo na slavičínskou faru dosadit katolického kněze. Léno Slavičín zdědila kolem roku 1606 Kateřinina vnučka Alžběta Zayová.

Listina olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského z Pavlovic týkající se převodu slavičínského léna, 2. září 1581, Olomouc

Olomoucký biskup Stanislav Pavlovský z Pavlovic povolil na žádost Ladislava Bánffyho z Dolní Lendavy na Beckově a Slavičíně, nejvyššího stolníka Uherského království, prodej či darování slavičínského léna jeho manželce Kateřině z Mindszenty či jiné osobě za podmínky zachování celistvosti léna a povinností vůči olomouckému biskupovi jako lennímu pánu. Součástí léna bylo městečko Slavičín s tvrzí, poplužním dvorem, pivovarem, mlýnem, vinným šenkem, mýtem a patronátním právem a dále ves Lipová se vším příslušenstvím (ZA Opava, pob. Olomouc, Lenní dvůr Kroměříž).

Stavební podoba slavičínské tvrze – druhá polovina 16. a počátek 17. století

Starší slavičínská tvrz byla v průběhu druhé poloviny 16. a na počátku 17. století postupně přestavována; jednotlivé etapy dnes není možné detailněji postihnout. Starší palác a věž byly propojeny přístavbou. Je pravděpodobné, že zástavba kolem nádvoří byla také rozšířena. V této době zřejmě došlo k zaklenutí sklepa paláce. V okolí tvrze existoval parkán s kamennou hradbou, jejíž pozůstatky byly objeveny při výkopech v 70. letech 20. století.

Slavičínské léno v první polovině 17. století

Dědička slavičínského léna Alžběta Zayová z Csömör († 1625) byla provdána za uherského rytíře Benedikta Palásthyho z Palástu a Keszihócz, který se stal spoludržitelem slavičínského panství. Palásthy získal také statky Bošovice (na Brněnsku) a Police (na Znojemsku). Zapojil se také do stavovského povstání a následně mu hrozila konfiskace všech statků. Nakonec mu byl trest změněn a musel královské komoře zaplatit jen pokutu. Patrně v roce 1621 byl zajat vzbouřenými Valachy a za své propuštění musel zaplatit výkupné. Na začátku třicetileté války bylo na lenní části panství (Slavičín a Lipová) celkem 43 usedlých (tj. gruntů). Během válečných let však v samotném městečku Slavičíně zpustla asi čtvrtina domů.

Benedikt Palásthy se později dostal do velkých dluhů a všechny statky s výjimkou slavičínského panství musel odprodat. Zemřel v roce 1644 a Slavičín převzala jeho třetí manželka Anna Eliška Kobylková z Kobylího, která zadlužené léno vzápětí prodala Melicharovi Ledenickému z Ledenice († kol. 1669), příslušníku původem chorvatsko-slavonského rodu usazeného na Moravě. Ledenický zastával řadu nižších zemských úřadů (mj. místopísaře) v Moravském markrabství. Poměrně záhy však jednotlivé části slavičínského panství odprodal – v roce 1650 ves Rokytnici, v roce 1651 Hrádek i léno (Slavičín a Lipová) a nakonec v roce 1657 Horní a Dolní Mladotice.

Slavičínské léno ve druhé polovině 17. století

Novým nabyvatelem slavičínského léna se v roce 1651 stal Adolf Skydinský ze Skydině, který náležel k původem polskému rodu z Krakovska, jehož členové se koncem 16. století usadili na Moravě. V září a říjnu 1663 byla celá východní Morava poničena při třech turko-tatarských vpádech ze sousedních Uher (vojenské oddíly pronikly až do okolí Brna a Olomouce). Celá řada vesnic byla vypálena a obyvatelé odvlečeni do zajetí. Městečko Slavičín bylo celé vypáleno včetně kostela a panského dvora, 32 obyvatel bylo zabito či odvlečeno, odveden byl všechen dobytek a většina koní. Také Mladotice byly až na šest domů celé vypáleny, osm osob bylo zabito či zajato. Zda byla nějak poškozena slavičínská tvrz, není jasné.

V roce 1657 bylo ve Slavičíně celkem 28 usedlostí – 15 půllánových, 6 čtvrlánů, 5 zahrad a 2 domky bez polností. Po turko-tatarských vpádech však byla více jak polovina městečka pustá – ještě v roce 1670 bylo osazeno 10 usedlostí, zbylých 18 bylo pustých. V Horních Mladoticích bylo z 30 usedlostí osídleno 18, v Dolních Mladoticích pak z 9 usedlostí bylo osídleno 6.

Adolf Skydinský se rozhodl poničený slavičínský statek prodat (následně od roku 1666 držel léno Bílovice). Biskup Karel z Liechtensteina-Castelcornu s prodejem v říjnu 1665 vyslovil souhlas a léno bylo ještě v témže roce prodáno Mikuláši svobodnému pánovi Forgácsovi z Gýmeše, který jej přijal od biskupa. Součástí léna byla tvrz a městečko Slavičín, ves Lipová, poplužní dvůr, pivovar a tři rybníky.

Po Mikulášově smrti v roce 1666 léno zdědili jeho synové Jiří Fridrich, Václav Štěpán, Petr Karel a František Leopold Forgácsové z Ghýmeše. Léno však přijala v roce 1667 jejich matka Johana Barbora Forgácsová, rozená Petřvaldská z Petřvaldu. V roce 1676 slavičínské léno přijal Jiří Fridrich i v zastoupení nezletilých bratrů.

Při dělení rodových statků převzal Slavičín v roce 1680 Václav Štěpán svobodný pán Forgács, s čímž vyslovil v roce 1681 souhlas i olomoucký biskup Karel jako lenní pán a také olomoucká kapitula. V roce 1683 pak Slavičín převzal Petr Karel Forgács, který bratrovi vyplatil částku 13 500 zlatých. V roce 1687 koupil lenní statek František Jakub Rejtin z Varjelit, po jehož smrti v roce 1704 spadlo léno jako odumřelé na biskupa jako lenního pána.

Mikuláš Forgács v roce 1665 přikoupil Horní a Dolní Mladotice, které byly připojeny ke Slavičínu, v roce 1704 však byly odloučeny a připojeny ke statku Hrádek.

Listina olomouckého biskupa Karla z Liechtensteina-Castelcornu týkající se převodu slavičínského léna, 2. říjen 1665, Kroměříž

Olomoucký biskup Karel z Liechtensteina-Castelcorna povolil na žádost Adolfa Skydynského ze Skydyně, svého štolmistra a přísedícího lenního soudu, prodej slavičínského léna, které bylo poničeno při turko-tatarském vpádu za podmínky zachování povinností vůči olomouckému biskupovi jako lennímu pánu a souhlasu olomoucké kapituly (ZA Opava, pob. Olomouc, Lenní dvůr Kroměříž).

Slavičínské léno v první polovině 18. století

Olomoucký biskup Karel Josef Lotrinský udělil léno Slavičín v roce 1705 Václavu Norbertu Oktaviánu hraběti Kinskému (1642–1719), který jej ale přijal v zastoupení. Kinský patřil mezi významné aristokraty a zastával vysoké zemské a dvorské úřady. V Čechách držel řadu rozsáhlých panství, mimo jiné Chlumec a Českou Kamenici. Počátkem 18. století získal také několik zadlužených panství v jižních Čechách a zisk Slavičína tak souvisel s rozšiřováním rodové domény.

Zisk vzdáleného Slavičína však pro hraběte Kinského představoval jen krátkou epizodu a nevýnosný lenní statek v roce 1709 prodal Ferdinandu Antonínovi hraběti z Löwenburgu. Po jeho smrti v roce 1712 převzal statek jeho syn Fridrich, který biskupa požádal o souhlas s prodejem Slavičína. Olomoucký biskup Wolfgang kardinál ze Schrattenbachu vyslovil v březnu 1714 s prodejem léna souhlas. Fridrich však zakrátko ještě v témže roce zemřel a odumřelé léno biskup v říjnu 1714 prodal za 10 000 zlatých rýnských Františkovi Antonínovi Podstatskému z Prusinovic († 1729). V kupní smlouvě byla slavičínská tvrz označena jako Rittersitz, tj. rytířské sídlo.

V době protihabsburského povstání v Uhrách v letech 1703–1711 vedeném sedmihradským knížetem Františkem II. Rákóczim pronikaly vojenské oddíly povstalců (tzv. kuruců) opakovaně na východní Moravu. V roce 1704 byly vypáleny Mladotice, v roce 1707 Slavičín i Mladotice a v roce 1709 znovu Slavičín i Lipová. Městečko Slavičín bylo velkými požáry postiženo také v letech 1725 a 1727.

Listina olomouckého biskupa Wolfganga kardinála ze Schrattenbachu týkající se převodu slavičínského léna, 18. říjen 1714, Olomouc

Olomoucký biskup Wolfgang kardinál ze Schrattenbachu uzavírá kupní smlouvu na slavičínské léno s Františkem Antonínem Podstatským z Prusinovic. Kupní cena činila 10 000 zlatých rýnských a součástí léna byla tvrz a městečko Slavičín, ves Lipová, poplužní dvůr, mlýn, pivovar, palírnu, výčep piva a kořalky a další příslušenství. K listině připojil svoji pečeť olomoucký biskup, František Antonín Podstatský z Prusinovic a svědci Jan Josef Lichnovský z Voštic a Jan Josef Ullerstorfer z Němčího (ZA Opava, pob. Olomouc, Lenní dvůr Kroměříž).

Slavičínské léno za Podstatských z Prusinovic

Po Františkovi Antonínovi Podstatskému z Prusinovic († 1729) zdědili slavičínské léno jeho synové František Antonín a Jan Adam Podstatští. Oba bratři pronajali slavičínské léno v roce 1731 na dobu osmi let své matce Marii Františce z Minkwitzburka za částku 3 000 zlatých (v roce 1733 však vypukl mezi matkou a syny spor).

V roce 1733 František Antonín Podstatský léno formálně postoupil za částku 20 000 zlatých svému bratrovi Janu Adamovi Podstatskému. Jeho nárok na léno však chtěla vyplatit jeho matka Marie Františka. Jan Adam Podstatský držel Slavičín až do své smrti v roce 1785.

Jan Adam se snažil zvýšit výnosy panství, což vedlo k přetěžování poddaných a sporů s nimi (v roce 1764 byly řešeny samotným biskupem). Výnosy z poddanského hospodaření (ve formě dávek, platů a robotní povinnosti) byly poměrně malé vzhledem k neúrodnosti půdy. Jan Adam zbudoval nový hospodářský dvůr u vsi Lipové za účelem chovu hovězího dobytka a ovcí; se záměrem vyjádřil v roce 1736 svůj souhlas také olomoucký biskup jako lenní pán. V roce 1750 byly na lenním statku Slavičín čtyři panské dvory – ve Slavičíně, Holíkovský, Hlubokovský (oba u Lipové) a Mladotický; ve všech byly chovány ovce. Výnosy polí náležejících ke dvorům byly nízké, stejně jako příjmy z lesního hospodářství. V roce 1755 se ve Slavičíně nacházelo 8 půllánů, 21 čtvrtlánů, 5 podsedků a 3 domky, vesměs tedy menší statky. Část těchto gruntů byla ale pustá nebo je užívala přímo vrchnost.

Dědicem léna Slavičín se po Janu Adamovi Podstatském stal v roce 1785 jeho syn Jan Nepomuk Podstatský. Nevýnosný statek postižený neúrodou byl v té době značně předlužen a proto se jej v roce 1797 vzdal. Léno tak bylo formálně odevzdáno zpět olomouckému arcibiskupovi jako lennímu pánu.

Stavební podoba slavičínského zámku – kolem poloviny 18. století

Slavičínské panské sídlo si až do začátku 18. století přes řadu úprav udrželo charakter tvrze. Někdy před polovinou 18. století, patrně za Jana Adama Podstatského z Prusinovic, proběhla radikální přestavba tvrze na zámek. Vznikla patrová, trojkřídlá stavba s klenutým sklepem, přízemím i patrem. Dlouhé severozápadní křídlo pohltilo palác a věž starší tvrze.

Slavičínské léno za pánů z Buol

V roce 1797 olomoucký arcibiskup Antonín Theodor Colloredo-Waldsee postoupil léno Slavičín za 24 000 zlatých Františku svobodnému pánu z Buol (1763–1801), který v témže roce arcibiskupovi složil lenní přísahu. Nový nabyvatel léna se však musel vypořádat s dědickými pohledávkami členů rodu Podstatských, které na lenním statku vázly.

V rámci předání léna v roce 1797 byl vyhotoven také popis slavičínského zámku: šlo o patrovou budovu zbudovanou z kamene. V přízemí se nacházela předsíň, jejíž klenba ale byla zborcená, dále klenutá úřední místnost, klenutá bývalá kuchyně a neklenutý čeledník. Stávající kuchyně byla upravena ze staršího čeledníku a na ní navazovaly dvě klenuté místnosti. Z předsíně se vcházelo do poschodí, kde se vpravo nacházely dvě klenuté a jedna neklenutá místnost. Vlevo od schodiště se nacházela klenutá jídelna, na kterou navazovala další klenutá místnost. Půda zámku měla prkennou podlahu a sloužila jako sýpka. Střecha byla pokryta šindelem a byla ve špatném stavu, takže vyžadovala opravu. Sklepení byla využívána na uskladnění piva a vína. Při vchodu do zámku se po pravé straně nacházela konírna pro 16 koní, s ní sousedila místnost pro pacholky a špýchar. Celkově neutěšený stav slavičínského panského sídla odrážel zadluženost jeho předchozího držitele.

Za nezletilé dědice léno spravoval jejich strýc, olomoucký kanovník Jan Josef Buol (1756–1813). V roce 1813 se pak slavičínského léna v zastoupení ujali Františkovi synové Jan Pavel (1792–1865) a Karel (1794–1837), kteří v roce 1824 uzavřeli smlouvu o rozdělení léna.

Stavební podoba slavičínského zámku – konec 18. a první polovina 19. století

Mapa stabilního katastru z roku 1828 ukazuje zámek jako pravidelnou čtyřkřídlou dispozici. Nádvoří bylo obestavěno na všech stranách, před starou zámeckou budovou byla vystavěna otevřená patrová pavlač. V této podobě zámek zůstal až do let 1846–1847, kdy byl kvůli svému špatnému stavu opraven a přestavěn.

Slavičínský statek v 19. a na počátku 20. století

V roce 1833 zakoupil léno Slavičín od předchozích držitelů, svobodných pánů z Buol, Karel August svobodný pán z Lederer-Trattnern (1797–1888). Jeho rodiče od roku 1808 vlastnili sousední statek Hrádek, který byl po roce 1840 rozdělen mezi Karla Augusta (vlastnil čtvrtinu) a jeho sestru Karolinu, provdanou Hennebergovou († 1853). Statek Hrádek tak byl spravován ze Slavičína.

Při prodeji byl vyhotoven popis léna. V městečku Slavičíně byli 4 půlánové usedlosti, 17 čtvrtlánových, 6 podsedků a 2 domkaři. Ve vsi Lipové bylo 7 půllánů, 6 čtvrlánů, 21 podsedků a 2 domkaři. Slavičínský zámek označený jako „rytířské sídlo“ (Rittersitz) postavené z kamene. Byl patrový, v přízemí se vpravo nacházela klenutá kuchyně a na ní navazovalo 6 klenutých místností, vlevo byly 2 klenuté místnosti (spíže). V patře se nacházely vpravo 3 pokoje a komora, vlevo 1 místnost. Půda měla cihlovou podlahu a sloužila jako sýpka, střecha byla krytá šindelem. Na dvoře se nacházela kůlna pro vozy a maštal pro 6 koní.

V letech 1846–1847 byl zámek výrazně přestaven.

Po Karlu Augustovi Ledererovi zdědil Slavičín, který byl mezitím v roce 1871 alodizován a přestal být arcibiskupským lénem, jeho vnuk Arnošt Karel svobodný pán z Lederer-Trattnern (1865–1939). Jeho manželkou byla Marie Clam-Martinitz (1877–1946). Arnošt Karel od svých příbuzných odkoupil v roce 1893 podíly na Hrádku. Spojený velkostatek Slavičín-Hrádek vlastnil až do roku 1907, kdy jej prodal brněnskému velkoobchodníkovi s kuchyňským náčiním a smaltovaným nádobím Hugo Ftáčnikovi (1865–1929). Po něm velkostatek krátce vlastnil v letech 1910–1912 důstojník Adalbert Hugo Renner († 1911), který krom jiného zbudoval na zámku elektrické osvětlení poháněné malou elektrárnou na benzinový motor.

Genealogie svobodných pánů z Lederer-Trattnern

Karel Josef Lederer (1772–1860)

Marie Anna Pletzger z Wildburgu (1769–1844)

——– děti:

Karel August Lederer-Trattnern (1797–1888)
Marie Trattnern (1806–1878)

——– děti:

Karel Jan Lederer-Trattnern († 1882)

——– děti:

August, Artur, Ota

Artur Jan Lederer-Trattnern (1831–1886)

Gabriela Sérenyi (1845–1917)

——– děti:

Arnošt Karel Lederer-Trattnern (1865–1939)

Marie Clam-Martinitz (1877–1946)

Regina, Luisa

Karolina provd. Henneberg

Slavičínský zámek ve 20. století

V roce 1912 přešel velkostatek Slavičín-Hrádek přešel do vlastnictví rodiny Wichterlů. Nejprve jej vlastnili manželé Lambert († 1928) a Josefa († 1914) Wichterlovi a od roku 1928 František Wichterle, který velkostatek od roku 1930 pronajímal.

V roce 1948 zámek s velkostatkem konfiskoval československý stát a byl předán Zbrojovce Brno, n. p. (později Vlárské strojírny, s. p.). Zámek byl upraven a využíván pro různé kulturní účely – 1952 zbudován kinosál v prvním patře, 1953 zřízena restaurace, upraven byl i zámecký park (1955 zbudována letní divadelní scéna). V roce 1992 byl slavičínský zámek s parkem v restitucích vrácen dědičkám Štěpánce Šorfové a Květuši Wichterlové. V letech 1998–2001 zámek prošel dílčí opravou.

Stavební podoba slavičínského zámku – druhá polovina 19. a 20. století

Ve 40. letech 19. století byl zámek přestavěn do podoby trojkřídlé dispozice, jak ukazuje mapa stabilního katastru z roku 1878 (mapa 3. vojenského mapování ukazuje ještě původní dispozici). Došlo ke stržení vstupního jihovýchodního traktu, který byl nahrazen plotem s bránou; plocha nádvoří se zvětšila. Střechy byly sníženy, nad částmi bočních křídel vznikly terasy se zábradlími, nad průčelím, obráceným do parku, byl vztyčen ozdobný štít. Klenby v patře zámku, zmiňované ve starších písemných pramenech, zanikly a byly nahrazeny plochostropými sály se štukovou výzdobou. V přízemí se po pravé straně od vjezdu nacházela klenutá spíž a vozovna se dvěma vjezdy. V pravém křídle se nacházela kuchyně a navazujících 6 místností, v levém byly 2 obytné místnosti, kancelář a archiv. V patře, přístupném širokým dřevěným schodištěm, bylo z chodby přístupno 7 místností.

SLAVIČÍNSKÝ ZÁMEK
Pojednání o historii zámku je převzato z knihy Slavičín v minulosti a přítomnosti (Vyd. Město Slavičín, 2006)

Mezi relativně málo památkových objektů ve Slavičíně je v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek ČR pod č. 2071 zapsán i zámek jako barokní budova z 18. století stojící na místě původní slavičínské tvrze. Archeologický výzkum provedený v roce 1978 potvrdil existenci dřevěné stavby z konce 14 století, která byla později, pravděpodobně koncem 15. století, přebudována na pevnější kamennou. K zámku přináleží i anglický park též zapsaný v Seznamu pod č. 2072.

Od 18. století, kdy již můžeme hovořit o zámecké budově, stala se významným objektem v biskupském lénu Slavičín. V roce 1797 bylo z rozhodnutí olomouckého arcibiskupa Antonína Theodora Kolloreda – Waldesee předáno léno Slavičín k užívání nadporučíkovi manfredského pluku Františkovi Buolovi. Předávací protokol byl vyhotoven mezi ním a rytířem Janem Nepomuckým Podstatským z Prusinovic, jehož rod po mnoho let léno Slavičín užíval. Důvodem předání tohoto majetku byla velká zadluženost Jana Podstatského způsobená mimořádným dlužním zatížením a velmi malým výnosem. K stálému užívání byl předán Slavičín za sumu 24 000 zlatých s podmínkou zaplacení dluhu ve výši 16 561 zl. 45 kr., který roku 1764 povolil biskup učinit Janovi Adamovi Podstatskému z Prusinovic.

Součástí předávacího protokolu z 1. srpna roku 1797 je i popis vrchnostenské budovy, kterou byl bezesporu již samotný zámek. Popis je následující:

Rytířské sídlo z kamene postavené, nachází se v něm v přízemí předsíň, jejíž klenutí je spadeno. Vpravo klenutá úřední místnost, dále klenutá bývalá kuchyně a neklenutý čeledník. Vlevo je z čeledníku upravena kuchyně a při ní dvě klenuté místnosti. Ze spodní předsíně do prvního poschodí jsou vpravo dvě klenuté místnosti a neklenutý pokoj. Vlevo je klenutá jídelna s jednou klenutou místností vedle. Půda pod střechou má prkny krytou podlahu. Je jí používáno jako sýpky. Šindelová střecha musí býti co nejdříve pokryta, neboť je velmi špatná. Při vchodu do sídla rytířského po pravé straně nachází se konírna pro 16 koní. Je v dobrém stavu. Sousedí s ní jizba pro pacholky. Pak je špýchar. Pod zámkem jsou sklepy na pivo a víno.

Nový majitel baron František Buol byl významným rakouským státníkem a v roce 1791 rakouským vyslancem v Hággu, 1792 v Basileji a později v Drážďanech. Po jeho smrti dědili léno jeho synové Karel a Pavel Buolové, od nichž celé léno Slavičín koupil baron Karel August Lederer a jeho manželka Marie Anna, rozená šlechtična z Wildburka.

Baron Karel August Lederer- Trattnern zemřel roku 1888 a statek přešel na jeho vnuka Arnošta, který jej prodal v roce 1907 Hugo Ftáčníkovi – brněnskému velkoobchodníkovi s železem. V roce 1910 dochází k další změně majitele a velkostatek Slavičín – Hrádek, včetně zámku, nabývá do vlastnictví důstojník Adalbert Hugo Renner, aby jej v roce 1912 prodal Lambertu a Josefě Wichterlům.

V městě Slavičíně proběhlo, stejně jako v jiných obcích a městech, skupinové číslování domů a to v roce 1771 první, 1828 druhé a v roce 1921 třetí, které platí i v současné době.

V roce 1771 měl zámek přiděleno popisné číslo 116, při druhém číslování v roce 1828 číslo 1 a nyní má od roku 1921 číslo popisné 24. Původně nebyly číslovány panské domy, zámek a deputátní domy. Z toho důvodu má budova zámku v roce 1771 číslo 116 ze 119 budov. Zřejmě šlo o následné dočíslování.

První elektrické osvětlení ze všech budov ve Slavičíně měl zámek. V roce 1910 byla uvnitř zabudována malá elektrárna poháněná benzinovým motorem. V první polovině 19. stol. (1843), po provedeném soupisu majetku, je veden zámek jako zděná budova. Veškeré domy, kromě několika významných staveb jako dvory, palírny, hospoda, fara, špitál a škola, byly ze dřeva kryté doškovou střechou, výjimečně šindelem. Zámek a fara jsou v té době již na poschodí.

Velkostatek slavičínský byl od roku 1930 trvale v nájmu.

Zámek a velkostatek převzal 1. října 1948 stát. V lednu roku 1952, na základě výměru ministerstva zemědělství ČSR č. j. 470.475/51/A/A – Taj. – VI. ze dne 8. ledna 1952, převzala od majitelů Jiřího a Jiřiny Wichterlových budovu zámku Zbrojovka Brno, n. p. závod Bohuslavice. Zámek byl vyvlastněn podle zákona o revizi první pozemkové reformy č.142/1947 Sb. a předán tehdejším krajským národním výborem v Gottwaldově (nyní Zlín) Zbrojovce Brno, n. p. závod Bohuslavice. Současně byl předán i zámecký park. Budova a zejména interiéry prošly následnou rekonstrukcí po nichž vznikla mj. scéna pro malé divadelní formy s hledištěm pro 200 lidí, loutková scéna a několik dalších místností pro zájmovou činnost. Po požáru sokolovny v roce 1952 byl v I. poschodí zbudován kinosál osazený promítacím přístrojem 16mm filmů. Filmová představení se konala třikrát týdně a to ve středu, v sobotu a v neděli.

Od 10. 8. 1953 získal závodní klub (dále jen ZK) koncesi na vyvařování a restauraci, pro které byly na zámku upraveny tři místnosti (kuchyně a dvě restaurační). Tato koncese však byla 1. března 1956 ZK odejmuta a toto pohostinství převzaly Restaurace a jídelny.

Změny zaznamenal i zámecký park, kde byl v roce 1954 vystavěn hudební pavilon a dětské hřiště s kolotočem a houpačkami. V témže roce bylo rozhodnuto vybudovat letní divadelní scénu, která již v roce 1955 byla předána do užívání s kapacitou 1200 diváckých míst.

Politické změny v Československu v roce 1989 vedly k možnosti uplatňování restitučních nároku na dříve vyvlastněné majetky. V roce 1991 byl uplatněn restituční nárok na slavičínský zámek a pozemky k němu související. Rok nato byla Vlárskými strojírnami, s.p., budova zámku vydána právoplatným majitelům Štěpánce Šorfové a Květuši Wichterlové. Současně byl vydán i zámecký park o výměře 3,61 ha a k zámku přináležející lesní pozemky o celkové výměře 205 ha, z nichž se 108 ha nachází v k. ú Slavičín a 97 v k. ú Lipová.

V roce 1998 byla novými majitelkami zajištěna výměna oken v nádvorní části zámku a oprava venkovní fasády, která však proběhla po částech a dokončena byla až v roce 2001 opravou severní části budovy.

Zámek, jenž po dobu své existence zaznamenal mnoho změn majetkových i stavebních, je a stále bude společně s kostelem a farou významnou, doposud stojící historickou stavbou města Slavičína.

V roce 2007 odkoupil zámek i s parkem podnikatel Stanislav Blaho ze Slavičína.

Naději na záchranu dostal zámek až v roce 2018, kdy jej koupil pan Roman Machala. Započal s velkolepou a rozsáhlou rekonstrukcí zámku a přilehlého areálu. Po dvou letech intenzivních oprav byl zámek slavnostně otevřen dne 6. 12. 2019. Podařilo se tak zachránit stavbu, jejíž historie sahá až do časů renesance.